Držet v sobě zášť je jako nosit v kapse těžký kámen, který nemáte v plánu vůbec nikam dát.
Časem si ruka na těžkost zvykne, ale záda stále začnou bolet a každý krok se dává s obtížemi, uvádí zpravodaj .
Často si myslíme, že zášť je způsob, jak potrestat viníka, ale ve skutečnosti trestá jen nás. Osoba, která nám ublížila, už možná dávno žije dál a ani si nepamatuje, co se stalo, ale my si tu tíhu neseme dál.
Pixabay
Neurovědci zjistili, že mozek nerozlišuje mezi čerstvou bolestí a vzpomínkou na ni – pokaždé, když si přehrajeme starý úraz, prožíváme ho znovu. Aktivují se tytéž oblasti, do krevního oběhu se uvolňují tytéž stresové hormony, jen událost už není přítomna, pouze naše myšlenka na ni.
Odpuštění zde není určeno tomu, kdo se provinil, ale především nám samotným, abychom se přestali zevnitř otravovat. Neznamená to zapomenout nebo ospravedlnit čin, znamená to odstranit okovy, které jsme si dobrovolně vzali.
Mnozí lidé se obávají, že odpuštěním projeví slabost nebo dovolí, aby je někdo znovu urazil. Ve skutečnosti je však schopnost odpustit známkou síly a zralosti, schopnosti oddělit jednorázovou situaci od celoživotního provinění.
Odpustit zášť není snazší o samotě, ale tak, že se o bolest podělíte s někým, kdo je schopen jen naslouchat bez rad. Někdy stačí nahlas říct, co máte na srdci, aby se to už nezdálo tak obrovské a neřešitelné.
Koneckonců naše paměť není videokazeta, ale živá tkáň, která se mění pokaždé, když se jí dotkneme. A my máme moc učinit tento dotek léčivým, nikoli zraňujícím.
Přečtěte si také
- Proč slyšíme jen to, co chceme slyšet: past našich vlastních uší
- Jak požádat o pomoc, aniž byste vyvolali skandál: metoda, která vždy funguje
