Když pár prochází těžkým obdobím, jsme zvyklí hledat viníka.
On je málo pozorný, ona je příliš náročná, oba jsou unavení, vyčerpaní, neslyší jeden druhého, uvádí zpravodaj .
Psycholog, jehož články získávají tisíce komentářů, tvrdí opak: jakákoli krize ve vztahu – to je vždy projekce našeho vnitřního stavu . To, co partnera štve, ve skutečnosti už dávno žije v nás samých, jen si toho odmítáme všimnout.
Pixabay
Zákon zrcadla funguje beze zbytku: pokud vám vadí, že muž neustále sedí v telefonu, zeptejte se sami sebe, co vy sami skrýváte za gadgety. Pokud žena prudí kvůli každé maličkosti, možná jen odráží vašeho vnitřního perfekcionistu, který nenechá na holičkách ani vás, ani ostatní.
Zní vám to jako laciná psychologie? Možná. Ale právě v této jednoduchosti se skrývá nejhlubší moudrost, ověřená tisíci hodinami terapeutické praxe.
Studie ukazují, že páry, které v hádce obviňují partnera, se rozcházejí mnohem častěji než ty, které jsou ochotny řešit vlastní spouštěče. Je totiž snazší obviňovat než se hrabat v sobě.
Když křičíme „štveš mě“, ve skutečnosti křičíme „bojím se to na sobě vidět“. Partner se stává plátnem, na které se promítají všechny potlačené emoce, strachy a neuskutečněné touhy.
Zvláště palčivé je to v tzv. spoluzávislých vztazích, kde na sobě lidé doslova lpí nikoli z velké lásky, ale z neschopnosti být sami se sebou. Tam zrcadla působí s trojnásobnou silou.
Člověk s traumatem odmítnutí z dětství bude vidět chlad i v tom nejstarostlivějším partnerovi . Prostě to neumí jinak, jeho vnitřní filtr je nastaven tak, aby hledal nebezpečí.
A dokud toto trauma nezpracuje, i stokrát vymění partnera – obraz se nezmění. Přijde někdo, kdo bude znovu a znovu potvrzovat: „Jsem odmítnutý, nikdo mě nepotřebuje“.
Psychologové tomu říkají „opakování scénáře“. Mozek si vybírá známé, byť bolestivé, protože je v něm předvídatelnost, a tedy iluze bezpečí.
Existuje však i dobrá zpráva. Jakmile se člověk začne poctivě dívat na své stíny, partner přestane být nepřítelem a změní se ve spojence. Protože už není o čem se hádat.
Když se nezlobím na tebe, ale na svou vlastní bolest z dětství, kterou jsi nechtěně zranil, rozhovor se ubírá úplně jiným směrem. Už v něm není žádná agrese, jen upřímnost a touha být vyslyšen.
Praxe ukazuje: nejsilnější páry jsou ty, kde jsou oba ochotni převzít odpovědnost za své pocity. Kde nikdo nekřičí „za všechno můžeš ty“ a každý se ptá „co ve mně teď reagovalo na tvá slova“.
To ovšem vyžaduje odvahu. Je snazší žít v iluzi, že dokonalý partner je někde tam venku a jen se ještě nepotkal. Že s jiným člověkem bude všechno jiné, snadné a hladké.
Nebude. Dokud v sobě nosíte nezpracované scénáře, každý vztah o ně bude klopýtat. Jakýkoli partner vám bude připadat špatný, nestejný, nedokonalý.
Krize neznamená konec. Je to výzva k dialogu se sebou samým. A pokud toto pozvání přijmete, možná zjistíte, že za povrchem zrcadla se neskrývá monstrum, ale vaše skutečné já.
To, které jste tak dlouho hledali a nikdy nemohli najít.
Přečtěte si také
- Co se stane, když se přestanete ovládat: experiment, který zachrání váš vztah
- Jak pochopit, že jde o lásku, nikoli o zvyk: test od psychologa
