Foto: z otevřených zdrojů
Psychologové se domnívají, že problém často nespočívá v lhostejnosti, ale v nenápadném jednání, které vytváří napětí a odpor.
Mnoho rodičů se upřímně diví, proč dospělé děti volají méně často, odkládají návštěvy nebo se snaží omezit rozhovory. Psychologové se domnívají, že problém často nespočívá v lhostejnosti, ale v nenápadném jednání, které vytváří napětí a odstrkování.
Některé z těchto chování se tváří jako „starostlivé“, ale ve skutečnosti slouží pouze k posílení odstupu. VegOut hovoří o 9 hlavních chybách, které rychle ničí vztah mezi dětmi a rodiči.
Manipulace s pocitem viny
Fráze jako „nejsem tu věčně“, „moc sem nechodíte“ nebo „děti všech ostatních se mají lépe“ vypadají jako snaha upoutat pozornost, ale působí opačně. Nevyvolávají v dospělých dětech soucit, ale citovou únavu a touhu distancovat se.
Pocit viny nevytváří vřelé vztahy, ale tvoří povinnost, které se člověk chce vyhnout. Z dlouhodobého hlediska se takové věty stávají důvodem ochlazení vztahů.
Nevyžádané rady v každém rozhovoru
Rodiče se zdají být nápomocní, když začínají věty slovy „měl bys…“ nebo „proč to neuděláš“. Dospělým dětem to však zní jako kritika a připomínka, že ještě nejsou považovány za dospělé.
Takové rady způsobují, že rozhovory jsou napjaté, takže děti mají tendenci méně mluvit o svém životě. Klíčem k udržení intimity se stává přechod od koučování k pozornému naslouchání.
Zacházení s dospělými dětmi jako s dospívajícími
Rodiče si často ani nevšimnou, jak přecházejí do kontrolního režimu: připomínají každodenní maličkosti, ptají se na rozvrhy, kladou hodnotící otázky. Dospělé děti to vnímají jako signál, že nejsou považovány za nezávislé.
Začnou se vyhýbat rozhovorům, aby si udržely pocit vlastních hranic. Nemusíte být neustále přísným učitelem, naučte se své děti respektovat.
Žít pouze v minulosti
Nostalgie je sjednocující, ale jen tehdy, když nenahrazuje veškerý dialog. Když se rodiče neustále vracejí ke starým příběhům, dávají tím nechtěně najevo, že nevidí dospělou verzi svých dětí.
Pak se jakýkoli rozhovor mění spíše ve vzpomínání než ve vytváření nových společných okamžiků. Děti se odcizují, protože chtějí být vyslyšeny ve své současné realitě.
Srovnání s jinými rodinami
I nevinná přirovnání rychle podkopávají důvěryhodnost: věty jako „dcera mé kamarádky dělá tohle“ nebo „sousedův vnuk takhle pomáhá“ znějí jako: „nejsi dost dobrý“. Dospělé děti to nesou bolestně a začnou se uzavírat do sebe.
Srovnávání znehodnocuje jejich vlastní úsilí a způsob projevování lásky. Takové chování jen prohlubuje odstup.
Neustálá připomínka jejich minulých chyb
Když rodiče opakují staré chyby (finanční, domácí nebo osobní) stále dokola, děti se rychle unaví. Přestanou se otevírat, protože nechtějí znovu slyšet o minulých chybách. Rozhovory se stávají povrchními a důvěra klesá. I dobré úmysly se ztrácejí za pocitem kontroly.
Přenesení citového stavu na děti
Když rodiče očekávají, že dospělé děti vyplní samotu nebo budou hlavním zdrojem radosti, vytváří to nadměrnou zátěž. Děti se začínají cítit zodpovědné za nálady a pohodu svých rodičů, což je vyčerpávající a děsivé.
Takové vztahy nedávají prostor pro uvolněnost. Nejlepším způsobem, jak udržet kontakt, je mít vlastní život a nespoléhat se jen na děti.
Soutěž o pozornost
Srovnávání frekvence návštěv, nelibost, protože děti tráví více času s ostatními – to vše vytváří napětí. Dospělé děti se vyhýbají situacím, kdy by se musely vymlouvat na svůj rozvrh.
Když zmizí soupeření, bude více upřímnosti. Pak se setkání stanou přáním, nikoli povinností.
Ignorování osobních hranic
Rodiče často otevírají témata, o která děti požádaly, aby se jich zdržely (váha, politika, vztahy nebo životní styl). Každý takový prohřešek ubírá dětem na jejich touze být upřímní.
Časem se přestanou svěřovat i s důležitými novinkami, aby se nedostaly do potíží. Respektování hranic je jedním z nejsilnějších projevů lásky ve vztazích dospělých.
